Památné stromy - Jedle bělokorá
Na území obce Staré Hamry tvořila jedle bělokorá ( Abies alba ) spolu s bukem lesním a smrkem ztepilým základ původních přirozených lesů. V současnosti najdeme na seznamu vyhlášených památných stromů CHKO Beskydy v Moravskoslezském kraji 1 jedince, a to na území Starých Hamer. Je to jedle v Řečici, která byla vyhlášena památným stromem v r. 1972. Jedná se o chráněný památný strom stojící osamoceně v beskydském tzv. Masarykově údolí, na břehu říčky Řečice v katastru obce Staré Hamry. Obvod jejího kmene je 387 cm, výška 38 m a její stáří je 150 – 200 let.
Jedle bělokorá ( Abies alba ):
Jakkoli to dnes z podoby našich lesů není zřejmé, zhruba každý pátý strom na území naší republiky kdysi byla jedle. Spolu s bukem lesním a smrkem ztepilým tvořila tzv. hercynskou směs. Směs buku s jedlí bývala nejobvyklejší skladbou přirozených porostů našich středních a horských poloh, výše to byla směs smrku a jedle. Její podíl v „přirozené“ dřevinné skladbě na území naší republiky byl odhadován na zhruba 20 %, dnešní zastoupení není ani jediné procento. Konkrétně v Moravskoslezských Beskydech ( LHC Ostravice ) kleslo mezi lety 1840 – 1975 zastoupení jedle ze 34 % na pouhá 2 %. Odumírání je spojováno především s činností člověka – s nástupem holosečného hospodaření, krátkou obnovní dobou. Mezi další příčiny patří také její malá odolnost vůči náhlým stanovištním změnám, znečištěné ovzduší, celkové oteplování, klimatické extrémy, vysušování krajiny, odvodňování porostů, hmyzí kalamity, houbové choroby, přezvěření, ale i fylogenetické a genetické příčiny.
Ve střední Evropě roste v horských a podhorských lesích, kde společně s bukem lesním vytváří nyní již vzácné bukojedlové lesy. Své optimum má v 5. lesním vegetačním stupni (LVS) na bohatých stanovištích živné řady.
Vzhled:
Jedle bělokorá patří mezi velmi vysoké stromy dosahující výšky až 65 m s válcovitým rovným kmenem o průměru až 2 m. Koruna je v mládí kuželovitá, později válcovitá, na vrcholu zploštělá ( vytváří tzv. čapí hnízdo ). Kůra je hladká, většinou světle šedá, ve stáří se mění v tmavší, rozpukanou borku. Letorosty jsou šedé, jemně plstnaté. Pupeny jsou špičatě vejčité, hnědé, bez pryskyřice. Jehlice bývají 2–3 cm dlouhé, ploché, na svrchní straně leskle temně zelené, na rubu s dvěma lesklými proužky (průduchy). Šišky jsou rovně vzpřímené, 10–20 cm dlouhé, 3–5 cm široké, válcovité, nahoře zaoblené. Dozrávají během září a rozpadají se na stromech. Šupiny opadávají a na stromech zůstávají pouze vztyčená vřetena. Trojhranná semena jsou 8–11 mm dlouhá a 3–5 mm široká. Mají neopadavé křídlo. Jedle má silný kůlový kořen a parohovitě větvené postranní kořeny. Proto je dobře zakotvena v půdě a téměř u ní nedochází k vývratům.
Rozšíření:
Jedle bělokorá se vyskytuje v evropských pahorkatinách a horských polohách s optimem ve střední Francii, západním Německu, dále v Alpách, Českém masivu, Karpatech a jihoevropských pohořích v Apeninách a na Balkáně. Na východě zasahuje od Volhy až za Ural (JD sibiřská). Na jihovýchodě se objevuje na severu (JD trojská, Bornmülerova a kavkazská), ale i jihu Malé Asie (JD cilicijská). Na jihu zasahuje do Řecka (JD řecká), Sicílie (JD sicilská) i Alžíru (JD numidská), Maroka (JD marocká) a Španělska (JD španělská).
Ekologie:
Hranice jejího rozšíření je limitována jejími nároky na vlhkost a citlivost vůči pozdním mrazům. V jižní části areálu je vysloveně horským stromem (vystupuje téměř do 2000 m n. m.), směrem na sever sestupuje i do nižších poloh (300 m). Vyžaduje vlhkou hlubší půdu a jako klasický klimaxový druh snáší v mládí velmi dobře zastínění. Růst je v mládí velmi pomalý. Rychleji roste od 15 let věku a výškový růst dosahuje maxima mezi 30. a 60. lety. Jedle nesnáší velkoplošné holé seče, je citlivá na pozdní nebo časné mrazy. Nálety a nárosty také trpí náhlým (předčasným) uvolněním. Od stádia mlazin však stupňuje své nároky na světlo. Stejně jako u buku jsou nechráněné výsadby i přirozené zmlazení silně poškozovány (nebo zcela likvidovány) přemnoženou spárkatou zvěří. V uzavřených lesních porostech plodí přibližně od 60 let věku.
Od 60. – 80. let 20. století po ekologické katastrofě způsobené imisemi v některých oblastech našich příhraničních pohoří téměř vymizela. V posledních několika letech se její stav postupně zlepšuje a opět se stává, hlavně zásluhou lesnické politiky a přírodě blízkému způsobu hospodaření, nedílnou součástí našich lesů.
Dřevo:
Dřevo je bezjádrové, měkké, středně lehké, elastické a pevné. Běl a vyzrálé dřevo je bílé až bílošedé, při stárnutí je červenošedé. Málo sesychá, má dobrou rozměrovou a tvarovou stálost, dobře se suší a impregnuje. Dřevo jedle je málo odolné proti napadení houbou, hmyzem a povětrnostním vlivům, ve vodě je však vysoce trvanlivé.
Využití:
Především dřevo, se používá k vodním stavbám při výrobě člunů, pilotů, jezů apod. ). Dále se používá jako stavební dříví, k výrobě šindelů, sudů apod. Používá se také při rekonstrukcí krovů historických budov a dřevěných staveb či zastřešených mostů.
Zajímavosti:
Jedle bělokorá je citlivá na vysoušivé větry, kouřové zplodiny a pozdní mrazy. Rozemnuté jehličí voní po citrusech. Podle dřeva jedlí ( spolu s duby ) se stanovuje stáří nábytku a různých staveb (dendrochronologie).
Jedle bělokorá je z hlediska ohrožení zařazena mezi vzácnější druhy vyžadující další pozornost (C4).
Jakkoli to dnes z podoby našich lesů není zřejmé, zhruba každý pátý strom na území naší republiky kdysi byla jedle. Spolu s bukem lesním a smrkem ztepilým tvořila tzv. hercynskou směs. Směs buku s jedlí bývala nejobvyklejší skladbou přirozených porostů našich středních a horských poloh, výše to byla směs smrku a jedle. Její podíl v „přirozené“ dřevinné skladbě na území naší republiky byl odhadován na zhruba 20 %, dnešní zastoupení není ani jediné procento. Konkrétně v Moravskoslezských Beskydech ( LHC Ostravice ) kleslo mezi lety 1840 – 1975 zastoupení jedle ze 34 % na pouhá 2 %. Odumírání je spojováno především s činností člověka – s nástupem holosečného hospodaření, krátkou obnovní dobou. Mezi další příčiny patří také její malá odolnost vůči náhlým stanovištním změnám, znečištěné ovzduší, celkové oteplování, klimatické extrémy, vysušování krajiny, odvodňování porostů, hmyzí kalamity, houbové choroby, přezvěření, ale i fylogenetické a genetické příčiny.
Ve střední Evropě roste v horských a podhorských lesích, kde společně s bukem lesním vytváří nyní již vzácné bukojedlové lesy. Své optimum má v 5. lesním vegetačním stupni (LVS) na bohatých stanovištích živné řady.
Vzhled:
Jedle bělokorá patří mezi velmi vysoké stromy dosahující výšky až 65 m s válcovitým rovným kmenem o průměru až 2 m. Koruna je v mládí kuželovitá, později válcovitá, na vrcholu zploštělá ( vytváří tzv. čapí hnízdo ). Kůra je hladká, většinou světle šedá, ve stáří se mění v tmavší, rozpukanou borku. Letorosty jsou šedé, jemně plstnaté. Pupeny jsou špičatě vejčité, hnědé, bez pryskyřice. Jehlice bývají 2–3 cm dlouhé, ploché, na svrchní straně leskle temně zelené, na rubu s dvěma lesklými proužky (průduchy). Šišky jsou rovně vzpřímené, 10–20 cm dlouhé, 3–5 cm široké, válcovité, nahoře zaoblené. Dozrávají během září a rozpadají se na stromech. Šupiny opadávají a na stromech zůstávají pouze vztyčená vřetena. Trojhranná semena jsou 8–11 mm dlouhá a 3–5 mm široká. Mají neopadavé křídlo. Jedle má silný kůlový kořen a parohovitě větvené postranní kořeny. Proto je dobře zakotvena v půdě a téměř u ní nedochází k vývratům.
Rozšíření:
Jedle bělokorá se vyskytuje v evropských pahorkatinách a horských polohách s optimem ve střední Francii, západním Německu, dále v Alpách, Českém masivu, Karpatech a jihoevropských pohořích v Apeninách a na Balkáně. Na východě zasahuje od Volhy až za Ural (JD sibiřská). Na jihovýchodě se objevuje na severu (JD trojská, Bornmülerova a kavkazská), ale i jihu Malé Asie (JD cilicijská). Na jihu zasahuje do Řecka (JD řecká), Sicílie (JD sicilská) i Alžíru (JD numidská), Maroka (JD marocká) a Španělska (JD španělská).
Ekologie:
Hranice jejího rozšíření je limitována jejími nároky na vlhkost a citlivost vůči pozdním mrazům. V jižní části areálu je vysloveně horským stromem (vystupuje téměř do 2000 m n. m.), směrem na sever sestupuje i do nižších poloh (300 m). Vyžaduje vlhkou hlubší půdu a jako klasický klimaxový druh snáší v mládí velmi dobře zastínění. Růst je v mládí velmi pomalý. Rychleji roste od 15 let věku a výškový růst dosahuje maxima mezi 30. a 60. lety. Jedle nesnáší velkoplošné holé seče, je citlivá na pozdní nebo časné mrazy. Nálety a nárosty také trpí náhlým (předčasným) uvolněním. Od stádia mlazin však stupňuje své nároky na světlo. Stejně jako u buku jsou nechráněné výsadby i přirozené zmlazení silně poškozovány (nebo zcela likvidovány) přemnoženou spárkatou zvěří. V uzavřených lesních porostech plodí přibližně od 60 let věku.
Od 60. – 80. let 20. století po ekologické katastrofě způsobené imisemi v některých oblastech našich příhraničních pohoří téměř vymizela. V posledních několika letech se její stav postupně zlepšuje a opět se stává, hlavně zásluhou lesnické politiky a přírodě blízkému způsobu hospodaření, nedílnou součástí našich lesů.
Dřevo:
Dřevo je bezjádrové, měkké, středně lehké, elastické a pevné. Běl a vyzrálé dřevo je bílé až bílošedé, při stárnutí je červenošedé. Málo sesychá, má dobrou rozměrovou a tvarovou stálost, dobře se suší a impregnuje. Dřevo jedle je málo odolné proti napadení houbou, hmyzem a povětrnostním vlivům, ve vodě je však vysoce trvanlivé.
Využití:
Především dřevo, se používá k vodním stavbám při výrobě člunů, pilotů, jezů apod. ). Dále se používá jako stavební dříví, k výrobě šindelů, sudů apod. Používá se také při rekonstrukcí krovů historických budov a dřevěných staveb či zastřešených mostů.
Zajímavosti:
Jedle bělokorá je citlivá na vysoušivé větry, kouřové zplodiny a pozdní mrazy. Rozemnuté jehličí voní po citrusech. Podle dřeva jedlí ( spolu s duby ) se stanovuje stáří nábytku a různých staveb (dendrochronologie).
Jedle bělokorá je z hlediska ohrožení zařazena mezi vzácnější druhy vyžadující další pozornost (C4).
