Památné stromy - Tis červený
Na území obce Staré Hamry je výskyt tisu červeného ( Taxus baccata ) dle literárních pramenů mapován již před rokem 1800. V současnosti najdeme na seznamu vyhlášených památných stromů CHKO Beskydy v Moravskoslezském kraji 5 jedinců, z toho 2 na území Starých Hamer. Je to tis na Klubové ( samec, obvod kmene 267 cm, výška 9,5 m a stáří 250-300 let) a také tis na Medvědí ( samice, obvod kmene 286 cm, výška 10 m a stáří 250-300 let).
Dále je výskyt tisu červeného monitorován ve Starých Hamrech nad Lojkaščankou, na Němčance, nad kostelem, na Gruni u Švarné Hanky, na Hartisově a na Markovicích.
Tis červený ( Taxus baccata ):
Tis červený je hlubokořenná dřevina s postranními bohatě rozvětvenými kořeny, jejichž části jsou buď bez kořenných vlásků (v jílovitých půdách) nebo s kořennými vlásky. Srdčitá kořenová soustava je schopna tis dobře zakotvit i na skalnatých a kamenitých podkladech.
Kmen:
Kmen je kryt hnědočervenou kůrou, která je později nahrazena šedohnědou, hladkou, lupenitě se loupající borkou, která bývá periodicky odvrhována. V kůře podobně jako v ostatních orgánech nejsou pryskyřičné kanálky. Kmen se velmi často dvojí. Hojné tvoření větví a dceřinných kmenů souvisí s neobyčejnou schopností tvořit adventivní pupeny.
Dřevo:
Tisové dřevo má úzkou, žlutobílou běl a silně vyvinuté jádro. Za čerstva je nachově až temně červené, později se zbarvuje do temně červenohnědé barvy. Neobsahuje pryskyřičné kanálky. Dřevo je bez lesku a velmi úzké letokruhy jsou ve dřevě ostře ohraničené. Je bez vůně a chutná hořce. Je velice tvrdé, odolné a pružné. Málo se sesychá a je neobyčejně trvanlivé. Patří k nejtěžším jehličnatým dřevům. Dřevo je velmi odolné vůči chorobám a škůdcům
Koruna:
Koruna je obvykle hustá. U stromů rostoucích v porostu podlouhle jehlancovitá a nepravidelná. Stromy exponované jsou obvykle široce košaté často bez zřetelného vegetačního vrcholu. Větvení tisu je v mládí znatelně přeslenité, později je nepravidelné, neboť se vytvářejí postranní kmeny.
Jehlice
Jehlice jsou čárkovité a špičaté, svrchu leskle tmavozelené, naspodu žlutozelené. Jsou až 35 mm dlouhé a 2,5 mm široké. Průměrně dosahují stáří 4 - 8 let. Jehlice jsou na vzpřímených prýtech rozmístěny ve spirále. Jehličí je měkké a má malou rezistenci proti mrazu.
Půdní poměry:
Tisy oproti našim ostatním dřevinám nevynikají svým vzrůstem, ale spíše svým věkem. Rostou na půdách většinou mělkých, kamenitých, nejčastěji půdního typu ranker, suťový ranker nebo rendzina, méně často na hlubokých (většinou hnědozemě). Vždy jsou to však půdy humózní, dostatečně vlhké (nikoli bažinaté). Nejčastěji se vyskytuje na horninném podkladu bazickém (vápenec, čedič, spilit aj.), vzácněji na silikátovém.
Biologie a ekologie druhu:
Samčí květ se zakládá již na podzim. Má podobu asi 4 mm šištičky, která nese naspodu hnědavé šupiny. Je složen z 8 – 10 štítkovitých tyčinek. Na spodní straně štítku je 5 – 9 prašných pouzder, které částečně přirůstají k nitce prašné šupiny. Po uzrání pylu při suchém a větrném počasí se zevní stěny prašných pouzder odtrhávají pomocí zvláštního mechanismu od středního sloupku a tím umožňují vypadávání pylu. Nastane-li deštivé počasí, vracejí se do bývalé polohy, zavírají dutinu a chrání zbylý pyl před zvlhnutím. Pyl bývá zanášen ve velkém množství větrem na značné vzdálenosti. Samčí šištice jsou ze začátku světle zelené, později jsou žluté a dobře viditelné.
Samičí květy se zakládají rovněž na podzim. Z jara jsou patrné jako zkrácené větve, které vyrůstají naspodu loňských větévek. Vajíčko samičího květu je kryto třemi páry šupin, jeho špička vyčnívá a je na ní umístěna mikropyle. U zralého vajíčka se vylučuje na mikropyli kapka jasné, slabě kyselé tekutiny, do které je vzduchem přenesen pyl. Po opylení se vajíčko přeměňuje v semeno. K oplození dochází až několik měsíců po opylení. Z valu naspodu vajíčka vyrůstá masitý pohárek, který se po uzrání mění v krvavě červený míšek (arillus). Ten je nasládlý a jedlý, nahoře otevřený. Uvnitř míšku je vejčité, černohnědé semeno, které s ním ale nesrůstá. Semeno je oválně vejčité o rozměrech 6 – 8 mm, zašpičatělé, lehce zploštělé. Má 2 – 4 žebra a velmi tvrdou hnědou slupku integumentu. Pod ní je olejnatý endosperm, v němž je uložen klíček (embryo) s dvěma dělohami.
Až na červený dužnatý nepravý míšek je celá rostlina prudce jedovatá!!!
Počátek kvetení tisu spadá obvykle do věku kolem 10 - 12 let. Ve volné přírodě závisí věk, ve kterém tis začne kvést, významně zejména na světelném požitku a celkové kondici stromu. V porostním prostředí nastupuje kvetení obvykle výrazně později. Vydatnější úrody tisu lze očekávat od věku kolem 50 let. Tis kvete brzy na jaře, dle nadmořské výšky a počasí v daném roce, zpravidla v období od března do dubna.
Semeno uzrává v teplejších (jižních polohách) mezi srpnem a zářím, v chladnějších (severnějších) polohách od září do počátku listopadu. Kvete každým rokem. O rozšiřování semen se starají ptáci, kteří jsou lákáni barvou a chutí míšku. Ti polykají plody, semena po strávení míšku procházejí bez poškození klíčivosti zažívací trubicí.
Semena si podržují dlouhou klíčivost. V prvním roce téměř neklíčí, většinou až ve druhém nebo ve třetím roce. Ve čtvrtém roce ztrácí semeno klíčivost úplně.
Klíční rostlinka se podobá jedlové. Má masitý hlavní kořen, vzpřímený a brzo zdřevnaťující hypokotyl. V mládí roste tis asi stejně rychle jako jiné stínomilné dřeviny např. jedle. Teprve po čtyřicátém roce jedle předrůstá tis. Příčinou toho je časté rozvětvování nebo rozdvojování kmene. Výškový přírůst kulminuje ve věku nad 70 let.
Tis je mnoha autory uváděn jako nejpomaleji rostoucí dřevina. Tis je dvoudomý, zřídka kdy se vyskytují jednodomí jedinci. Na volném prostranství začíná plodit ve 20 – 30 letech, v porostu v 70 – 120 letech.
Smrt dospělého tisu v přirozených podmínkách může nastat vážným poškozením bleskem, silnými mrazy, vyhníváním kmene způsobeným houbovým napadením, při lesním požáru, náhlou změnou mikroklimatu způsobenou plošnými polomy či vývraty okolního porostu, samovolným pádem jednotlivých stromů okolního porostu. K odumření dospělého tisu může vést i intenzivní loupání , případně oděr kůry působený zejména jelení zvěří. V kulturních lesích může být smrt nejčastěji způsobena skácením při obnově porostu. Poměrně vzácně tis zanikne jeho pozvolným usycháním a přirozenou smrtí.
Při poranění vyráží ze spících preventivních pupenů nebo druhotně vytvořených pupenů nové větve. Tis má také neobyčejnou schopnost vyhánět výmladky z pařezů, případně kdekoliv jinde na kmeni. Při ulomení vrcholu vyrůstá obyčejně celý svazek větví na jeho místě. Větve dotýkající se půdy snadno zakořeňují. Stává se též, že mateřský kmen odumírá, místo něho se vytvoří dutina vyplněná kořeny.
Tis je dřevina, která je schopna snášet zastínění po celé období svého života. Může růst v silném zástinu jiných stinných dřevin, nejčastěji buku a jedle. Roste však dobře i v podmínkách plného osvětlení na volném prostranství. Tisy, vyrostlé ve stínu, se však špatně přizpůsobují náhlému oslunění, chřadnou a často uhynou.
Se světelnými podmínkami je spojen i celkový habitus jednotlivých stromů. Tisy rostoucí v porostu dosahují obvykle větších výšek a jejich koruny jsou užší než u stromů , které mají dostatek světla a jejichž koruny jsou obvykle široce košaté.
Tis je dřevinou oceánického a přechodného klimatu, Vyhovují mu mírné zimy a značná relativní vlhkost vzduchu v létě. Proto se nevyskytuje ve východní Evropě s krutými zimami a horkými suchými léty. Růst na volném prostranství snáší dobře. S postupem k východu se stává dřevinou podrostovou, potřebuje ochranu porostu proti přílišným teplotním výkyvům. Je citlivý na silné mrazy.
Tis má málo parazitů. Velmi rozšířeným parazitem je larva bejlomorky tisové (Oligotrophus taxi, syn.: Taxomya taxi). Dospělá bejlomorka klade svá vajíčka do vrcholových pupenů, kde se vyvíjejí v larvu. Dalším parazitem je roztoč tisový (Eriophyes psilaspis) způsobující kulovité hálky vzniklé zvětšením pupenu, který se nerozvine, nebo zduřením poupěte samčího květu a roztoč Cecidophyes psilapsis, který při silném napadení deformuje růst a omezuje plodnost. Na tisu dále parazitují puklice, lalokonosci a slimáci.
Tis červený je vyhláškou 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona ČNR č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, prohlášen za druh silně ohrožený.
Tis červený je hlubokořenná dřevina s postranními bohatě rozvětvenými kořeny, jejichž části jsou buď bez kořenných vlásků (v jílovitých půdách) nebo s kořennými vlásky. Srdčitá kořenová soustava je schopna tis dobře zakotvit i na skalnatých a kamenitých podkladech.
Kmen:
Kmen je kryt hnědočervenou kůrou, která je později nahrazena šedohnědou, hladkou, lupenitě se loupající borkou, která bývá periodicky odvrhována. V kůře podobně jako v ostatních orgánech nejsou pryskyřičné kanálky. Kmen se velmi často dvojí. Hojné tvoření větví a dceřinných kmenů souvisí s neobyčejnou schopností tvořit adventivní pupeny.
Dřevo:
Tisové dřevo má úzkou, žlutobílou běl a silně vyvinuté jádro. Za čerstva je nachově až temně červené, později se zbarvuje do temně červenohnědé barvy. Neobsahuje pryskyřičné kanálky. Dřevo je bez lesku a velmi úzké letokruhy jsou ve dřevě ostře ohraničené. Je bez vůně a chutná hořce. Je velice tvrdé, odolné a pružné. Málo se sesychá a je neobyčejně trvanlivé. Patří k nejtěžším jehličnatým dřevům. Dřevo je velmi odolné vůči chorobám a škůdcům
Koruna:
Koruna je obvykle hustá. U stromů rostoucích v porostu podlouhle jehlancovitá a nepravidelná. Stromy exponované jsou obvykle široce košaté často bez zřetelného vegetačního vrcholu. Větvení tisu je v mládí znatelně přeslenité, později je nepravidelné, neboť se vytvářejí postranní kmeny.
Jehlice
Jehlice jsou čárkovité a špičaté, svrchu leskle tmavozelené, naspodu žlutozelené. Jsou až 35 mm dlouhé a 2,5 mm široké. Průměrně dosahují stáří 4 - 8 let. Jehlice jsou na vzpřímených prýtech rozmístěny ve spirále. Jehličí je měkké a má malou rezistenci proti mrazu.
Půdní poměry:
Tisy oproti našim ostatním dřevinám nevynikají svým vzrůstem, ale spíše svým věkem. Rostou na půdách většinou mělkých, kamenitých, nejčastěji půdního typu ranker, suťový ranker nebo rendzina, méně často na hlubokých (většinou hnědozemě). Vždy jsou to však půdy humózní, dostatečně vlhké (nikoli bažinaté). Nejčastěji se vyskytuje na horninném podkladu bazickém (vápenec, čedič, spilit aj.), vzácněji na silikátovém.
Biologie a ekologie druhu:
Samčí květ se zakládá již na podzim. Má podobu asi 4 mm šištičky, která nese naspodu hnědavé šupiny. Je složen z 8 – 10 štítkovitých tyčinek. Na spodní straně štítku je 5 – 9 prašných pouzder, které částečně přirůstají k nitce prašné šupiny. Po uzrání pylu při suchém a větrném počasí se zevní stěny prašných pouzder odtrhávají pomocí zvláštního mechanismu od středního sloupku a tím umožňují vypadávání pylu. Nastane-li deštivé počasí, vracejí se do bývalé polohy, zavírají dutinu a chrání zbylý pyl před zvlhnutím. Pyl bývá zanášen ve velkém množství větrem na značné vzdálenosti. Samčí šištice jsou ze začátku světle zelené, později jsou žluté a dobře viditelné.
Samičí květy se zakládají rovněž na podzim. Z jara jsou patrné jako zkrácené větve, které vyrůstají naspodu loňských větévek. Vajíčko samičího květu je kryto třemi páry šupin, jeho špička vyčnívá a je na ní umístěna mikropyle. U zralého vajíčka se vylučuje na mikropyli kapka jasné, slabě kyselé tekutiny, do které je vzduchem přenesen pyl. Po opylení se vajíčko přeměňuje v semeno. K oplození dochází až několik měsíců po opylení. Z valu naspodu vajíčka vyrůstá masitý pohárek, který se po uzrání mění v krvavě červený míšek (arillus). Ten je nasládlý a jedlý, nahoře otevřený. Uvnitř míšku je vejčité, černohnědé semeno, které s ním ale nesrůstá. Semeno je oválně vejčité o rozměrech 6 – 8 mm, zašpičatělé, lehce zploštělé. Má 2 – 4 žebra a velmi tvrdou hnědou slupku integumentu. Pod ní je olejnatý endosperm, v němž je uložen klíček (embryo) s dvěma dělohami.
Až na červený dužnatý nepravý míšek je celá rostlina prudce jedovatá!!!
Počátek kvetení tisu spadá obvykle do věku kolem 10 - 12 let. Ve volné přírodě závisí věk, ve kterém tis začne kvést, významně zejména na světelném požitku a celkové kondici stromu. V porostním prostředí nastupuje kvetení obvykle výrazně později. Vydatnější úrody tisu lze očekávat od věku kolem 50 let. Tis kvete brzy na jaře, dle nadmořské výšky a počasí v daném roce, zpravidla v období od března do dubna.
Semeno uzrává v teplejších (jižních polohách) mezi srpnem a zářím, v chladnějších (severnějších) polohách od září do počátku listopadu. Kvete každým rokem. O rozšiřování semen se starají ptáci, kteří jsou lákáni barvou a chutí míšku. Ti polykají plody, semena po strávení míšku procházejí bez poškození klíčivosti zažívací trubicí.
Semena si podržují dlouhou klíčivost. V prvním roce téměř neklíčí, většinou až ve druhém nebo ve třetím roce. Ve čtvrtém roce ztrácí semeno klíčivost úplně.
Klíční rostlinka se podobá jedlové. Má masitý hlavní kořen, vzpřímený a brzo zdřevnaťující hypokotyl. V mládí roste tis asi stejně rychle jako jiné stínomilné dřeviny např. jedle. Teprve po čtyřicátém roce jedle předrůstá tis. Příčinou toho je časté rozvětvování nebo rozdvojování kmene. Výškový přírůst kulminuje ve věku nad 70 let.
Tis je mnoha autory uváděn jako nejpomaleji rostoucí dřevina. Tis je dvoudomý, zřídka kdy se vyskytují jednodomí jedinci. Na volném prostranství začíná plodit ve 20 – 30 letech, v porostu v 70 – 120 letech.
Smrt dospělého tisu v přirozených podmínkách může nastat vážným poškozením bleskem, silnými mrazy, vyhníváním kmene způsobeným houbovým napadením, při lesním požáru, náhlou změnou mikroklimatu způsobenou plošnými polomy či vývraty okolního porostu, samovolným pádem jednotlivých stromů okolního porostu. K odumření dospělého tisu může vést i intenzivní loupání , případně oděr kůry působený zejména jelení zvěří. V kulturních lesích může být smrt nejčastěji způsobena skácením při obnově porostu. Poměrně vzácně tis zanikne jeho pozvolným usycháním a přirozenou smrtí.
Při poranění vyráží ze spících preventivních pupenů nebo druhotně vytvořených pupenů nové větve. Tis má také neobyčejnou schopnost vyhánět výmladky z pařezů, případně kdekoliv jinde na kmeni. Při ulomení vrcholu vyrůstá obyčejně celý svazek větví na jeho místě. Větve dotýkající se půdy snadno zakořeňují. Stává se též, že mateřský kmen odumírá, místo něho se vytvoří dutina vyplněná kořeny.
Tis je dřevina, která je schopna snášet zastínění po celé období svého života. Může růst v silném zástinu jiných stinných dřevin, nejčastěji buku a jedle. Roste však dobře i v podmínkách plného osvětlení na volném prostranství. Tisy, vyrostlé ve stínu, se však špatně přizpůsobují náhlému oslunění, chřadnou a často uhynou.
Se světelnými podmínkami je spojen i celkový habitus jednotlivých stromů. Tisy rostoucí v porostu dosahují obvykle větších výšek a jejich koruny jsou užší než u stromů , které mají dostatek světla a jejichž koruny jsou obvykle široce košaté.
Tis je dřevinou oceánického a přechodného klimatu, Vyhovují mu mírné zimy a značná relativní vlhkost vzduchu v létě. Proto se nevyskytuje ve východní Evropě s krutými zimami a horkými suchými léty. Růst na volném prostranství snáší dobře. S postupem k východu se stává dřevinou podrostovou, potřebuje ochranu porostu proti přílišným teplotním výkyvům. Je citlivý na silné mrazy.
Tis má málo parazitů. Velmi rozšířeným parazitem je larva bejlomorky tisové (Oligotrophus taxi, syn.: Taxomya taxi). Dospělá bejlomorka klade svá vajíčka do vrcholových pupenů, kde se vyvíjejí v larvu. Dalším parazitem je roztoč tisový (Eriophyes psilaspis) způsobující kulovité hálky vzniklé zvětšením pupenu, který se nerozvine, nebo zduřením poupěte samčího květu a roztoč Cecidophyes psilapsis, který při silném napadení deformuje růst a omezuje plodnost. Na tisu dále parazitují puklice, lalokonosci a slimáci.
Tis červený je vyhláškou 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona ČNR č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, prohlášen za druh silně ohrožený.
